Reklama
 
Blog | Beata Krusic

Zvláštní ticho

Zase měl ten Eckhart pravdu. Jeho kniha s názvem „Ticho promlouvá“ mi s osobou Jakuba a jeho zvláštního ticha splývá v jedno. A nejen Eckhart Tolle, ale i Jaroslav Dušek, mi v souvislosti s Izákovým kamarádem Jakubem přichází na mysl. Jarda Dušek ve svých duchovních rozpravách zmiňuje lidi Kubíčkova typu. Lidi s mentální retardací.

Kuba je Izákův kámoš. S Izákem je pojí diagnóza autismu, ale v Kubíčkově případě je navíc jeho osud doplněnej lehčí mentální retardací. J. Dušek se vyjádřil o mentálně postižených lidech jako o světelných bytostech, přinášejících skrze svůj úděl do našich životů mnohý pochopení. V souvislosti s tím se mi do úvahy vmísil i výše jmenovaný duchovní učitel Eckhart Tolle a jeho pojednání o tichu. Tichu, prostupujícím vším živým i neživým v našem životě. Všudypřítomné dimenzi ticha, který promlouvá. Ticho, který je za vším a ve všem. Za myslí, ve zvuku, v prostoru. Mystický ticho. Přítomnost.

A co s tím má co do činění Kuba? No, taky jsem koukala, když mě u nás doma šestnáctiletý Kuba přiměl pořádně pochopit, jak to ten Eckhart s tím tichem vlastně myslí a co Jardu Duška přimělo k úvaze o retardovaných lidech, přinášejících do života lidí světlo.

To k nám takhle jednou Kuba přišel na oběd. Vysmátej Kubíček, kterej ve svých šestnácti letech, působí mentálně tak na dvanáct. Společným pojítkem s Izym je autistická porucha a s ní související jejich extrémní zájem o dopravu, vlaky, jízdy, cestování. V tomhle směru jsou kluci jedna ruka. Zádrhelem ale bejvá Kubíčkovo mentální nastavení, který je u Izáka v normě, a proto mu Kuba někdy leze na nervy, až je mi to kolikrát líto, jak natvrdo Kubovi sdělí, že je debil. To už pak musím nastoupit já, protože mi je Kuby fakt líto a Izákovo typicky aspergerovský, nervní a často neurvalý reagování musím krotit. Není to ale tak zlý, Izák má Kubu rád a Kuba se na rozdíl od Izyho dívá na svět z tý lepší stránky a vždy zvesela, tak se nakonec stejně nějak domluví. Už několikrát mi během jejich šarvátek, který často vyhrotí Izák, kterýho, dle jeho slov – sere, jak je Kuba dutej, došlo, že by se člověk od Kuby mohl ale ledasčemu přiučit. Kuba se totiž nikdy neuráží. On to zkrátka neřeší. Dalo by se říct, že Kubík kromě MHD, PC, Coca Coly, kofoly, nealko piva, chipsů a jídla neřeší vůbec vůbec nic, ale právě v tom tkví jeho kouzlo a přínos. Kuba umí bejt šťastnej. Prostě a obyčejně.

Možná se tu nabízí úvaha na téma lidskýho intelektu. Je možný, že se nabízí i cynický a v mnoha případech rádoby „citlivý“ připomenutí otázky stavu intelektu a z toho vyplývající jistej druh bezstarostnosti a tupýho veselí. A tady bych se ráda pozastavila nad Tollem a Duškem:

Eckhart Tolle vychází z učení indických véd, budhismu, žití Přítomností. Přítomností je myšleno vědomý vnímání neviditelnýho prostoru za vším…a ve všem. Žít přítomností je stav bytí. Vnímání „ticha“, prostupujícího vším. Za myšlenkami, emocemi, slovy… Stav podobný meditaci. Stav ticha i v bouři. Klid. Rozpoznanej klid, radost, spokojenost, láska. To je ale něco, co člověku bejvá často velmi vzdálený. Intelekt a mysl. Neschopnost a nemožnost přestat myslet, bejt ovládaný neustále myslí, předjímání fiktivní budoucnosti, nebo neustálý lpění na minulosti…, to všechno vede člověka k neschopnosti zažít stav přítomnosti, kde žije štěstí, radost, klid…

Kuba to ale umí. Aniž by si to ovšem uvědomoval. U Kubíčka nejde o tzv. vědomou přítomnost, k níž nabádá Tolle. Stav žití vědomou přítomností je přetěžký proces, jehož realizaci se mysl vzpírá. Zlozvyk neustálýho těkání mysli, čemuž skoro všichni říkáme, že myslíme, bejvá často jen neefektivní využívání božího daru – myšlení. Dochází mi, že nám občas intekt škodí, protože s ním špatně zacházíme. On se cpe všude, je prostoupený egem… a tohle spojení kolikrát přinese víc škody, jak užitku. A vypnout ho…., tu hlavu, která furt špekuluje a vyhodnocuje – to bejvá nadlidskej výkon.  Zažít  Eckhartovo „Ticho, který promlouvá“, mysl bojkotuje.

Kuba k nám jednou přišel na oběd.

Já jako tradičně během obsluhování kluků mluvila a mluvila, komentovala, komandovala, upozorňovala….., až se konečně usadila ke svýmu talíři a pustila se taky do jídla. Během „obřadu“ jsem zase něco sem-tam, ze zvyku, zahučela. Najednou jsem si všimla Kuby. Kuba si hleděl svýho talíře, ale tak nějak jinak, než já a Izák. Kuba se soustředil jen na jídlo. Byl ukázkovým příkladem člověka, žijícím přítomným okamžikem. Byl pohrouženej v tichu a to ticho, který ho obklopilo, promlouvalo i směrem k nám. Chvíle byla prostoupena zvláštním tichem, který jsem najednou „uslyšela“.

Najednou jsem si uvědomila, že každý moje slovo, pronesený do tý požehnaný chvíle, by v jediným momentu totálně zrušilo a zdupalo to „něco“, čím nás Jakub nevědomě obdaroval. Moc přítomnýho okamžiku v prostoru promlouvala posvátný tichem. Mlčel i Izák a já si byla jistá, že cítí klid a mír.

V ten den jsem pochopila, jak hluboký poselství předává Eckhart Tolle svými díly Moc přítomného okamžiku“ a „Ticho promlouvá“, a co mínil Jarda Dušek  vyjádřením o lidech s mentálním onemocněním – jako o světelných bytostech, který nám svým těžkým údělem přinášejí mnohý pochopení tady na zemi.

Ticho zní……..

 

 

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama