Reklama
 
Blog | Beata Krusic

Souputníci

Byl to jeden z posledních, nedávných, teplých dnů.

Zas jsme s naším teréňákem – vozejkem z Makra, vyrazili na rybník Magorák. Zaparkovali jsme pod velkým akátem, vyložili z vozejku zahradní stůl, židle a v dobrým rozpoložení, se Skipouškem v patách, prubli hned vodu.

Po delší době bylo na Magoráku živo. Koupali se tam chlápci z Moldávie, kteří spolu s Ukrajinci, Uzbeky, Rusy i Bulhary,přímo u stodůleckýho rybníka, žijou v pronajatých bytech. Pracujou většinou po stavbách a neděle bývá jediným dnem, kdy mají volno. Vídáme je pak v různých částech parku grilovat, bavit se, odpočívat….., prostě obyčejně být, žít a radovat se třeba právě jen z toho, že je krásnej den, slunce pálí, nikam nemusí, jen za vodou, sluncem a pohodou.

Mám tyhle národy, který u nás, ve Stodůlkách, už léta pobývají, moc ráda. Už si to tu bez nich neumím představit. Mají ty svoje „butýlky“ v batohu, nebo v igelitce z nedalekýho Tesca, dřou od rána do večera…, no a když mají jejich – „vychodnój“, tak „otdychájut“. To znamená, že je volno a odpočívá se. 😊

Tím, že jsem poznala pár takových chlápků z východu, vím, že je ten jejich život těžkej – byť jsou rádi, že si něco vydělají. Být v cizí zemi, čas od času slyšet hanlivé připomínky směrem ke své národnosti, jazyku, naturelu…..a tak vůbec, není zas takovej med. A právě tohle jsem si znova uvědomila v ten krásnej, slunnej den, kdy jsme s Izákem a Skippym zase vyrazili na Magorák.

Kluci z Moldávie ten svůj den volna pojali stylově. Po koupačce přinesl jeden z nich pěknej reprák a v mírně přikouřeným módu, to tam jemně vohulil. Bylo patrný, že si to fest užívá. Tak trochu mi to připomnělo nás, když si u rybníka vytáhneme čas od času reprák. Tady to ale vypadalo, že proti hošanům z Moldávie, jsme usedlí, rekreační písničkáři. Frajeři tam šoupli ruskej rap a pivčo v plechovkách prokládali vizourem. I přes to, že můj popis možná působí trochu divoce a zdálo by se, že tam kluci dělali binčour, není to pravda. Zcela zodpovědně mohu říct, že něco z jejich bytosti působilo moc mile, tak nějak bezúhonně, mladistvě a srandovně. Jenže:

Moje mínění a pojímání té omladiny na Magoráku, nesdílela jedna mladá žena, která si přišla k naší retenční nádrží vošplouchnout nožky. Sotva se voda dotkla jejích kotníku, už pokřikovala směrem k Moldavanům, že jí tahle hudba ruší, že tu nejsou doma a že se musí přizpůsobit, nebo se bude volat policie. Sledovala jsem celou tu scénu – a když slečna začala vyhrožovat policií, nedokázala jsem si svůj úhel pohledu nechat pro sebe. Cítila jsem potřebu zastat se těch lidí, kteří nedělali nic takovýho, za co by na ně musela být volána policie. Bylo to marný. Policie přijela. Naštěstí velmi fajn hlídka, která neshledala nic, co by se slučovalo s nutností kárat, nebo pokutovat. Snad jen – ať si pak uklidí po sobě plechovky. Hlídce jsem ráda sdělila, že mají občané možná různý pohled na věc, ale že kupříkladu u nás, kteří jsme přímými svědky toho celýho, k žádný újmě z ruského rapu a hudby jako takové, nedošlo. Policie odjela.

A konečně se dostávám k podstatě svého psaní.

Po té, co odjela hlídka, k nám, ke stolku pod akátem, ti chlapíci z Moldávie, přišli.

Shodou okolností se k tomu celým nachomejtla moje známá – Helča, která zaujala čestný místo u stolu a bedlivě všechno sledovala. Viděla konečně to, co jí už léta o těch lidech z východu, vyprávím. To, co jsem si tady u nás, ve Stodůlkách, už před lety uvědomila a doslova si zamilovala. Jejich srdečnost. A právě ta srdečnost a vřelost se po incidentu s policií na Magoráku, ten den rozzářila jako sluníčko, který na celou tu smutně veselou sobotu, dohlíželo.

Ti kluci z Moldávie přišli k našemu stolku poděkovat. Za vyjádření podpory a přijetí. Poděkovali v ruským jazyce, který je mi bytostně blízký a ve stylu, který je slovanským národům nejbližší: nabídnutím pohoštění a sdílením slovanské vzájemnosti. Cítila jsem jejich důvěru a snad možná i náznak vděčnosti za lidské pochopení. Neznám krásnější pocit, než je ten, kdy člověk souzní s člověkem. Když srdce zazní jednou společnou písní.

Svůj blog jsem nazvala – Souputníci.

Ano, člověk člověku je souputníkem. Ať už je jakékoliv národnosti, rasy, či vyznání a postavení. Tolerance, respekt, vzájemnost a láska k bližnímu…., v tom nacházím smysl lidského života.

 

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama