Reklama
 
Blog | Beata Krusic

Sněží…

… a jak jsem se tak sehla pro Skipoušovu nadílku pod voknem vedlejšího paneláku, úplně nečakaně a jako mávnutím proutku začalo hustě sněžit. Žádnej rozjezd, nebo předehra. Nic takovýho. Zčistajasna se to valí, jak vo život.

A zrovna teď, když musim domu, abych zburcovala Izáka a mazali sme za jeho panem profesorem na psyndu – jak by řekla Olča tehdy na základce. Z „psyndy“ (teda správně psychiatrie) sme si furt dělaly srandu… a pak po letech jsem tam s Izákem pečená vařená. A zrovna dneska, když tak krásně sněží…

Dorazili jsme se Skippym domu a honem k oknu. Alespoň za voknem prožít tu krásu. Zase pozorovat ten nádhernej, hravej….., něžnej a tak strašně pozitivní tanec sněhových vloček, ke kterým mám pokaždý chuť se přidat. A vznášet se. A nechat se zapadat…… a slyšet ticho. Bílý ticho. Klid.

Jsou to ale kusance. Obrovský vločky se vesele a hustě vznáší a já přitom koukání cítím, jak do mě to jejich veselí prostupuje. Božská, něžná, křehká radost. Možná je mezi nimi Ruth. Víla Ruth.

Ruth, která se díky svým všemožným kouzlům a čarování dostala vždy tam, kam potřebovala. Třeba za trencle svýho vyvolenýho. Furt dělal fóry, Ruth by se bejvala uběhala…, no a když už toho začínala mít na tý svý misi tady na Zemi dost – hlavně teda těch podivnejch pozemšťanů, který dostala za úkol prozkoumat a podat vo nich doma řádný svědectví…, rozhodla se k akci.

Vyčíhala si tenkrát v zimě toho fešáka, co se furt staral vo všechno vostatní, jen ne vo tu roztomilou Ruth. U ní doma už začalo bejt husto. Bohové, co jí sem na planetu Zemi vyslali, už začínali mít nerva, že mise v rukou víly Ruth asi nedopadne. A tak Ruth musela máknout, aby do „operace ČLOVĚK“, nebyli nasazený jiný agenti. To fakt nechtěla. To by brala jako pořádnou vostudu. A tak nezbejvalo, než jednat.

Proměnila se tehdy ve sněhovou vločku a vlítla tomu voslovi, na kterýho byla nasazená, rovnou za trenky, ve kterých furt po večerech stával u votevřenýho vokna a pozoroval rozvernej tanec sněhových vloček. Ta nejrozvernější byla Ruth.

Jak to tenkrát dopadlo, to neví přesně nikdo. V jedněch starejch spisech se prej vypráví, že se ten fouňa tenkrát v noci konečně snad poprvý v životě zabouchnul a noc, co noc pak postával u vokna a čekal na svou vločku. Jinde se zas praví, že mu z toho hráblo a nakonec se von sám stal sněhulákem. Já fakt nevim. Lze se ale dovozovat, že víla Ruth svůj úkol tehdy dotáhla zdárně do konce a z mise stažena nakonec nebyla. Bohové Humor a Pochopení její aktivitu určitě ocenili.

…. a najednou je konec. Vločky mi před očima mizí. Cítim, že než se naděju, bude sníh pryč. A taky, že jo. Když jsme vyšli před dům, nebylo po něm ani památky.

Je před námi cesta na psyndu.

Měj se, Ruth…… Mám Tě ráda. Neopouštěj mě. Jen s tebou a tvými Bohy vím, že to dáme.

 

 

 

 

 

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama