Reklama
 
Blog | Beata Krusic

S plastovým odpadem chodíme ke Gretě

Nikdy jsem se netajila svou velkou sympatií ke švédské aktivistce – Gretě Thunberg. Fandila jsem a fandím jejímu aktivistickému počinu v rámci obav o Zemi, a tak nějak celkově je mi ta holka moc sympatická. Nebudu zde rozvíjet úvahy o tom, zda se Greta mýlí, či ne, co na to její rodiče, jak je vnímána napříč politickým světem, nebo obecně – lidmi. Vyjádřím se čistě z osobního pohledu člověka, kterému Greta přinesla do života jistý posun. Dalo by se říct, že mě Greta něco naučila. I s padesátkou na krku se nestydím přiznat, že mě ta osobitá teenagerka přiměla zamyslet se nad sebou a v jistém směru donutila si uvědomit, že jsem v některých důležitých momentech, tak trochu – flink a že je na čase chytit se za svůj frňák a změnit to.

Když píši, že mě Greta něco naučila, napadá mě, kolik je vlastně v mém životě lidí, o kterých můžu s jistotou a respektem říci, že mě v tom životě opravdu něčemu podstatnému naučili, k něčemu přivedli, předali ze sebe něco, co je hodno následování……? Je mi to moc líto, ale moc jich není. Kromě těch nejbližších, vlastně nevím, koho uvést. Asi je to smutný, si říkám….., ale je to tak. Vidím před sebou babičku, z jejíchž rad a postojů v životě dost čerpám a s přibývajícím věkem si čím dál víc uvědomuji to její – „až tu nebudu, tak si tisíckrát vzpomeneš…….“  A je to pravda pravdoucí. Pak je to samotný, opravdový život, který je člověku tím největším a nejlepším učitelem. Jestli bych něco opravdu podepsala, tak je to staré známé rčení: neuč se, život tě naučí. Možná to z mé strany zavání jistým druhem ignorantství a nerespektováním autorit a učitelů, když mohu říct, že se hlásím ke zmíněnému rčení, ale pokud chci být upřímná, tak nezbývá, než se k tomuto postoji přiznat – a to i přes to, že mým životem prošla celá řada lidí – v rolích různých učitelů, nebo profesorů. Není to nezdvořilost, nebo nevděk. Je to fakt.

Je to pro mě docela zajímavý – tahle moje psaná improvizace. Najednou mi sama vyvstává v hlavě moje prvotní úvaha, že budu psát o dnešním docela obyčejným dni s mým synem, kterýmu jsem řekla obyčejnou větu: prosím Tě, vodnes ten plast tam  – “ ke Grétě“.  Najednou se z toho mateřského pokynu znova zrodilo – nejen zamyšlení nad Gretou, zamyšlení nad úlohou učitelů v životě člověka, ale i rozjímání nad životem, jako takovým……..a hlavně nad naším existováním s Izákem. Najednou jsem si uvědomila, že jestli je někdo mým opravdovým a největším učitelem, tak je to můj patnáctiletý syn, Izák. (Aspík, jako Greta).

Vzpomínám si, že tomu budou tak dva roky, co jsem začala o Gretě Thunberg číst. Vnímala jsem a vnímám její zanícení a starost o stav naší planety, velmi opravdově. V tu dobu jsem si začala u sebe dost fest uvědomovat, kde mě bota tlačí. Byť už je to hoooodně dávno, co se v naší zemi počali lidé zaobírat nutností třídění odpadu, byla jsem v tomto ohledu dost pohodlná a jak jsem výše uvedla – pěknej flink. Ňáká petka sem – ňáká tam, třídění nebyla fakt moje silná stránka. Je to blbý, ale je to tak.

Možná si někdo při čtení pomyslí: „tak ta je teda hustá, tadle baba. Pro nás to bylo vždy samozřejmostí – třídit odpad. My nemuseli čekat na nějakou Grééééétu, aby nám ukázala, jak si jako lidstvo stojíme a jak si správně počínat. (Ale jo, tak je to v pořádku….., ale já to měla prostě hozený jinak). Až do doby, než jsem „poznala“ Gretu. 🙂

Právě v té době jsem poprvé řekla Izákovi, aby odnesl plast do té popelnice, co je od běžných kontejnerů o kus dál …..( a jak jsem se tenkrát nemohla vymáčknout, tak jsem zahučela něco o Gretě. A vyšlo nám z toho – “ ke Grétě“. A už jsme u toho zůstali. Existence a osobnost eko-aktivistky Grety mě přiměla – zamyslet se nad sebou. Tehdy, ta šestnáctiletá dívka, dokázala pohnout pařezem, jako jsem já. A kolik jiných lidí dokázal zburcovat naturel téhle – „holčičky“, ( kterou já s oblibou takto, v tom nejlepším slova smyslu a s velkým obdivem, jmenuji).

Na úplný závěr téhle své improvizace dodávám, že jak se mi tu luftem prohání myšlenky směrem k životu, planetě, Gretě, Izákovi, učitelům na cestě životem….., tak mi z toho všeho jednoznačně vyplývá, že těmi největšími učiteli na naší cestě byly, jsou a budou – DĚTI.

A abych zůstala stylová, tak tady jeden hudební, vzpomínkový dárek – ze Švédska.

ABBA – I Have A Dream (From The Late Late Breakfast Show, England 1982) – YouTube

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama