Reklama
 
Blog | Beata Krusic

Rozhovor v metru aneb Trans lidé mezi námi

Přijíždí metro. Kousek ode mě stojí mladý muž – kolem třicítky. Vypadá to, že spolu nastoupíme do stejného vagonu. Už jsem ho párkrát zahlídla. Je to vysoký, štíhlý člověk, prezentující se jako žena. Možná se hned v nadpise svého blogu dopouštím chyby v názvu – „trans lidé“, protože u tohoto muže jsem měla dojem, že je to muž – prezentující se jako žena, nikoliv člověk, kterému bylo změněno pohlaví. Pak by náleželo nazývat jej – travesti…, ale samozřejmě se mohu plést a pokud to motám, tak se hned v úvodu omlouvám za laické vyjadřování směrem k této problematice.

Každopádně mě ten člověk velmi zaujal už kdysi, když mě obsluhoval v jednom obchodě s modou. Měl prvotřídní vystupování, profesionál každým coulem, příjemný, ochotný. Už tehdy jsem si všimla jeho dlouhých, perfektně a krásně upravených nehtů a výrazného líčení očí. Jeho řeč byla ženského charakteru, kulantní a příjemná. Občas jsem si na něj vzpomněla. Obecně jsou mi tito lidé – jak jsem už dříve psala, blízcí.

Nastupujeme tedy dnes do stejného vagonu a já si všímám, jak si jej lidi nedůvěřivě prohlíží. I přes orouškované obličeje lze z očí a gest vypozorovat jisté rozladění, podiv i úšklebek. Usedá do volného trojáku. Lidi se usazují všude možně, jen ne k němu.  On, jako by nic, zaujímá pozici typické ženy, která si je vědoma svých kvalit – hodí nohu přes nohu, elegantně si přidržuje kabelku a neutrální pohled zaměří kamsi před sebe. Usedám do trojáku – proti němu.

Všímám si opět perfektních nehtů, které by mu mohla závidět každá z nás. Líčení očí připomíná umělecké dílko, jeho osobitý a krásně zpracovaný náhrdelník si mě přitáhl….a byl, po pár minutkách, i záminkou k našemu rozhovoru. Něco ve mně chtělo s tím člověkem hodit řeč. Působil plaše a zároveň jsem vnímala i jistý druh osobní síly. Připraven čelit nevyřčenému nesouhlasu svého okolí. Po očku jej sleduji.  Je mi sympatický. Je svůj a nebojí se být svůj. I za cenu výsměchu, nepochopení, odsouzení. Ví, kým je a potřebuje být. Ví, jak být tady na světě šťastný. Pochopil, že člověk, aby mohl být šťastný a byl schopen smysluplně využít čas, který nám, zde na Zemi, byl určen, musí především najít sám sebe. A on se našel. Postavil se tváří v tvář životu v celém svém přirozeném naturalismu a já cítila určitý druh obdivu a pokory.

„Nezlobte se….., ale…..(šeptla jsem za jízdy směrem k němu). Trochu nejistě se na mě podíval.  Naklonila jsem se blíž a pokračovala v tom – možná i trapasu, co se rýsoval v mém podání. Nemohla jsem si ale pomoci. Nakousnutou větu jsem dokončila.

..ale máte moc krásnej náhrdelník, to je moje parketa, musela jsem vám to říct.“

Nedalo  se nevšimnout si, že mu spadl kámen ze srdce.  (Už když jsem ho oslovila, jsem si všimla, že je v ostražitém očekávání toho, co ze mě vypadne). Najednou, jako když z něj spadne tíha – se „otevřel“ a velmi sympaticky odvětil: „mockrát vám děkuji.“

Ledy prolomeny. 🙂

„Víte, já vám moc fandím. Vám všem, co to nemáte jednoduchý. “ (Znova vřele poděkoval a i když jsme měli roušky, tak by každý poznal, že se usmíváme). Už před dávným časem jsem poznala, že tito lidé bývají velmi příjemní.

„Jak k vám můžu mluvit – jako směrem k muži, nebo ženě?“ ( Ptala jsem proto, že jsem si u sebe všimla, že k němu mluvím jako k muži- a napadlo mě, že pokud se bytostně cítí jako žena, tak by mu to nemuselo být příjemné). Odpověděl mile, že to nechává na každém člověku, jak k němu bude přistupovat. ( Cítila jsem jako žena a hlavně máma něco velmi vřelého k tomu, asi tak  třicetiletýmu klukovi. Snad možná to byl opravdu travesti muž a ne transgender člověk, když jsem bytostně měla potřebu mluvit k němu jako k muži). Kdoví.  Umět správně posoudit celou tu genderovou problematiku, to je oříšek. A protože ráda komunikuji, zeptám přímo u zdroje. Proč by nám, lidem, dal jinak pánbůh dar řeči a komunikace……a tu jedinečnou možnost, přiblížit se jeden druhému, mluvit spolu, nacházet se a vzájemně se spolu učit a rozvíjet?! 🙂

Náš rozhovor se stočil na téma přístupu společnosti k těmto lidem. Já mluvila o odvaze jít s kůží na trh, on se svěřil s tím, že například večer nikdy nejezdí sám v MHD. Strach. Najednou jsem jasně chápala, proč byl tak nejistý, když jsem jej oslovila. Mluvil o strachu, který vycházel ze zažité osobní zkušenosti, mající podobnost s tématem šikany, či rasové otázky, spojené  s brutalitou. Odvěké a nadčasové téma společenského přijetí – „jinakosti“. (Docela zajímavé zjištění, po té, co se v současnosti ozývají všichni odpůrci LGBT, jak „jim“ nikdo nic nedělá, tak co pořád chtějí za práva). Já dále zmiňovala své osobní neporozumění toho, proč se v současnosti tolikrát heterosexuální muži ostře vymezují směrem k LGBT otázce a jejich počínání hraničí už s jakousi posedlostí a homofobií. V podstatě mi na to odpověděl přesně tak, jak jsem já sama cítila uvnitř sebe:

Tato menšina nikdy neměla v úmyslu chtít jakkoliv ohrozit zájmy většiny.  Chtěla vždy žít a nechat žít. Homofobie mnohých heterosexuálních mužů působí nesmyslně a často komicky. (Pocit ohrožení v tomto ohledu – může být signálem k zamýšlením nad otázkou vlastního sebeurčení, sebenalezení…..a sebepochopení).

Náš zajímavý rozhovor ukončil můj přestup. Řeč s tím člověkem ve mně rozjela řadu úvah a zamyšlení. Především důvodnost vzniku LGBT komunity a vše, co s touto otázkou souvisí…….

Do hlavy mi současně vstoupil můj syn, potýkající se diagnozou Aspergerova syndromu. Otázky, které mi často klade, by mohli klidně klást i lidé typu toho mladého muže, se kterým jsem dnes jela. Jednou mi řekl: „víš, co mi kluci ve škole řekli, když si domlouvali odpolední setkání venku? Promiň Izáku, ty nechoď, sorry, prostě jsi jinej. Nic ve zlým.“  Podruhé se ptal: „To je tak těžký, mít mě rád?“

Otázky na dřeň, při kterých se člověku svírá srdce. „Jsi jinej“. Zase ta věc – „jinakosti“. I ti, kteří kdysi dávno stáli u zrodu celého slavného LGBT, byli těmi, kterým dal svět nálepku – „jinej“.  To si pak člověk musí poctivě přiznat, že svým přístupem k – jinakosti, dal v podstatě sám impulz ke zrodu jistého druhu „sebeobrany“ – v různorodé podobě.

Žít a nechat žít. V tom tkví odpověď.

Peter Nagy – Kto sme…? (live, v Štúdiu S, 1987) – YouTube

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama