Reklama
 
Blog | Beata Krusic

Milovaný pábení aneb „Aby radost nezmizela“

V názvu mýho dnešního blogu je jedno slovo a věta, který pro mě moc znamenají. Tím slovem je – „pábení“ a větou – „Aby radost nezmizela“. Pábení přinesl do literatury spisovatel Bohumil Hrabal a já si až po letech uvědomila, že můj způsob nazírání na svět a život vystihuje vlastní Hrabalův termín – pábení. Do jistý doby sem ale vůbec nevěděla, že pro to moje oblíbený, osobní, milovaný pojímání života – a la propojit nepropojitelný, už někdo vymyslel název. Ano, Hrabalovo pábení, to je vončo. Snění a propojování reality se snem, fantazijní svět procpanej do běžný reality, street art, úlet…… to propojení nepropojitelnýho… to mě vábí. Vábí – mámí – pábí. Vábení – mámení – pábení. Pábitel. Pábitelé….. Děkuju, pane Hrabale, za ten nesmrtelnej, váš a jenom váš geniální, svojskej výraz, kterej pro mě vystihuje úplně všechno. To, jak chci žít. Jak potřebuju žít. 🙂

„Aby radost nezmizela.“ To je ta věta, co mi září. Přání velkýho člověka, umělce, básníka, publicisty, Ivana Martina Jirouse, zvanýho Magor. Ducha českýho undergroundu, několikrát v době normalizace vězněnýho. Magor Jirous, o kterým mi dnes tak dojemně povídal můj kamarád, až jsem měla slzy na krajíčku. To Jirka, kterýho si moc vážím, dnes přišel s onou něžnou větou a Jirousovým přáním – aby radost nezmizela. Já mu dnes do telefonu lkala, že už asi moje období s akcí pro lidi, „Hrajeme pro radost“, končí. No jó, nooo. Včera holt přišli policajti a tak nějak (musím teda uznat), že smířlivě, oznámili, že to asi nepůjde. Že ta retro produkce asi bude muset jít do hajan. Z těch a těch úúúředních důvodů.

A já dělala Jirkovi smutnou díru do hlavy, že přeci nemůže skončit akce Radost….. a ty písničky, který lidem tu radost a naději přináší…., a tak vůbec prostě….., no prostě přece to nemůžu vzdát. Vzdát radost – to je nebýt. Nežít.

A tak se Jirka zamyslel a pronesl to slavný Jirousovo přání – „Aby radost nezmizela“…. a já byla z toho Magora tak dojatá…, že mi hlava najednou „vyflusla“ myšlenku, že odedneška jedu v jiným módu. Bez postávání na jednom místě,  prostě jízda Prahou, s přizpůsobeným vozejkem…., (soráč Skipouši, tvoje kára musí posloužit…..), můj dosavadní vozejk zase najde parkáč v kočárkárně…… a jedeme dál. Aby radost nezmizela. Pro vás, velkej Magore Jirousi, pro mě, pro lidi…, pro svět. Pro život. A začínáme tam u nás, na sídlišti.

A tak se dnes konala jízda parkem, přes dvě náměstí, kolem tří stanic metra, až k obchodnímu centru a zpět. Štreka, na který ubíhal život, lidi se usmívali a já zase cítila, že v životě i to blbý je dobrý. Že ti, co mě vykopli, mě vlastně posunuli. Blíž tomu životu, k hledání možností, hledání cesty, „aby radost nezmizela“. 🙂

Abych tady teda jenom nebásnila, jak je všechno tak straaaašně happy a bez kazu, tak to zase né. Nutno podotknout, že ne každýmu se moje vidění světa…, moje milovaný pábení, zamlouvá. Zkrátka: jak jsem si to dneska s klaunským frňákem, novým, vyšperkovaným vozejkem a reprákem plným písniček mastila za radostí, seřvala mě jedna pani: “ todle patří na pouť, tam buďte, sem né!

Ale já právě takhle a sem patřím. Přesně tak vnímám to Hrabalovo pábení a svojí věčnou touhu propojit-nepropojitelný. Uchopit-neuchopitelný. Spatřovat fantazii a radost v běžným životě. Vysadit třeba klauna z pouti a cirkusu do civilního bytí…, zpívat a tančit v ulicích…., žít.

A jestli na to božskej Karel z výšky hledí, tak má určitě radost. Von o tom pábení a radosti přeci jen něco věděl: 🙂

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama