Reklama
 
Blog | Beata Krusic

Hlavně to milování…

To, že ještě někdy zase vyrazím zpívat na ulici, by mě před dvěma lety už ani nenapadlo. Byl to čas krušnej, ale v mnohých věcech fest poučnej. S odstupem mám pocit, že to byl čas nutnej, cílenej……, plnej bolesti, léčby, ale i obrody. Čas, ve znamení motýla.

A tak jsem dnes vyrazila. Už je možný jen na Václavák. Busking – pouliční umění, je v Praze totál umrtvenej a ty doby, kdy se v centru smělo hrát a zpívat, jsou dávno pryč. Všechno se vyhláškou Prahy 1 zregulovalo a padlo rozhodnutí, že je možnej jedině ten „Vencl“. Pěší zóna, Národní třída, Celetná, Prašná brána, Mostecká….., finíto-definitííívo. V místech, kde se spoustu let soustřeďoval pražskej busking, je zákaz. Ještě je možnost na pražským Andělu, ale tam to právě pro to uzavření dřívějších zón, bejvá dost plný. A tak jsem razila na Václavák. Byla to pro mě v jedný podstatný věci – premiéra. Dovolila jsem si totiž ten „luxus“ – užít si vlastní svobodu. Dovolit si bejt svobodná, prostá všech dřívějších pout, manýr, domněnek a vžitých, naučených představ o sobě sama. Dovolila jsem si zpívat tak, jak mi velí srdce a vlastní podstata. Úplně normálně, obyčejně, tak, jak mi zobák narost, jako „vyčochtaná šansoniéra“, jak by řekl před mnoha lety můj profesor zpěvu, u kterýho jsem se léta školila v klasickým bel canto stylu. A já to dnes konečně odhodila. Celej ten zvuk, co se v rámci klasický techniky nese, celý ty roky studia, okovy vlastní nepřirozenosti. Zkrátka jsem předevčírem vobjednala mikrofon, abych mohla „bručet“ i v nízký poloze…., abych se oprostila od dřívější techniky a mohla bejt civilní, jak jen to půjde. A šlo. Byla jsem to konečně já. Můj hlas měl konečně barvu mýho mluvního projevu. A stejně, jako během písemnýho projevu, mám potřebu psát nespisovně, protože bytostně cejtím, že musím psát stejně, jako mluvím……, tak při zpívání potřebuju slyšet hlas, podobný svou barvou tomu, kterým i mluvím. A výsledek? No, řekněme si to upřímně: co se týče výdělku, nic moc. Mám – li bejt upřímná, tak se musí nechat, že zpívat školeným hlasem, vynáší tam na ulici, o moc víc. Hlas se opře do dechu, hlavová rezonance zajistí nosnost tónů, bez nutnosti mikrofonu, akustika historických památek vše doladí. Znám ten pocit moc dobře, už od svých dvaceti, kdy jsem poprvý vlezla na ulici😊. Něco, ale bylo tehdy špatně. Já tam vždy šla tak trochu jako do fachy. Samozřejmě, že jsem to tam milovala….., tu volnost prostoru a tu ulici jako věčný pódium, jsem si zamilovala od samotnýho začátku……., ale že se mi z toho stala tak trochu nádeničina, tak vo tom žádná.

Dnes jsem byla jiná. Neoperní. Lidovkářka. Vobyčejná, šťastná…..,a s jedním dojemným lidským příběhem navíc, kvůli kterýmu jsem si musela dát tu výše uvedenou pekelnou předehru. 😊

To si tak teda dnes zpívám o svatým Vavřinečku, co stojí na pěkným kopečku…. Zpívá se tam mimo jiný o falešným milování. A právě to milování ke mně přitáhlo chlápka – kluka, kterej tam na Venclu somroval kus ode mě, do kelímku. Sešlej mladej člověk, s bolestným osudem alkoholika, napsaným ve tváři.

„Hlavně vo tom milování….., to je přece krásný….“, mi přišel na můj flek oznámit. Musela jsem se zasmát a řekla, že dám teď pro mě překrásný – „Široký hluboký, ty vltavský tůně“. Vodsouhlasil mi to mrknutím znalce a já si všimla, že má v ruce ten kelímek, do kterýho si somruje od kolemjdoucích. Byl to člověk bez domova.

Spustila jsem tu, mýmu srdci strašně blízkou písničku o vltavských tůních a ztracený lásce. Už jako dítě mě ta písnička moc dojímala. Chlapík stál poblíž a já věděla, že poslouchá. Každý slovo. Když jsem dozpívala, vysypal mi svůj kelímek do čepice, kterou jsem  měla schovanou jako vzpomínku na doby, kdy jsem se zpíváním na ulici začínala a dnes ji zase vytáhla.

Nemohla jsem uvěřit, že ten člověk, co nic nemá, jen těch pár vysomrovaných korun…….

„Za krásnou písničku“….. to mi odpověděl, když se sbalil a šel……a já na něj ještě volala, že to přeci nejde…..

V tu chvíli jsem si vzpomněla na slova svýho nadřízenýho v Armádě spásy, kde jsem před lety pracovala. Bavili jsme se o lidech, kteří na „áčko“, jak se lidově Armádě říká, chodí. Tehdy mi řekl: „víte, Betty, jim často zůstává to, co my během života někde poztrácíme…..“

A na závěr si neodpustím svoji velkou lásku. Písničku, kterou mám v podání Honzy Nedvěda úplně nejradši a dnes jsem si jí, tam na ulici, sama užívala…..

 

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama