Reklama
 
Blog | Beata Krusic

Dát tomu životu něco…

Název dnešního blogu mě napadl zhruba před dvaceti minutami. To jsem ještě za naším barákem-panelákem, v něžným hájku, rozjížděla svojí soukromou diskopárty, který se pravidelně zúčastňuje Skipouš, já a příroda kolkolem.

Jak už jsem referovala na svým FB, jsem člověk alternativy. A v současnosti, v naší covid-době, je o to víc nutný, si ty různý alternativy směrem k běžnýmu životu, vytvářet. Kupříkladu, když dnes není možný jít si někam trsnout, nebo to z různých důvodů život neumožňuje, je docela fajn si zaimprovizovat a uspokojit svoje taneční libido trochu jinak. Třeba právě v tý přírodě.

Jak jsem si tak hrála na svýho osobního „dýdžeje“ a přes kanál Youtube to tam v mirabelkovým hájku prala do repráku, došla jsem ke svý libůstce, takzvanýmu disko-latino. Zkrátka latinskoamerický fluidum v rytmu disko. Pravda, přeborníci v latině, např. v tanci salsa, by mi řekli, že je to slabej vodvar pravý latiny, ale já jsem spokojená. Natalia Oreiro a její asi neznámější, seriálový hit – „Cambio dolor“, mě ani s padesátkou na krku neopouští a tehdejší seriál ( už ani nevím, která země jižní Ameriky ho točila) – „Divoký anděl“, kterej momentálně jede na Prima Love a já ho někdy o víkendu náhodně, při přepínání kanálů, odchytla, ve mně znovu rozezněl ozvěnu mých dávných pětadvaceti, kdy jsem koukala na každej jeho díl a s Milagros (Natalia Oreiro) prožívala její velkou lovestory.  A právě s písní „Cambio dolor“ mi do hlavy vstoupil Luboš, Izákův táta, kterej v době, kdy byl Izy ještě hodně malinkatej a náhodou jsme sehnali hlídání, si šel se mnou, tady u nás, ve Stodůlkách, do nedalekýho baru, zatancovat.

Luboš mi tehdy řekl, že se na tancování moc necítí, ale já ať si klidně trsnu, on si dá na baru panďuláka a bude mi dělat bodyguarda. A tak jsem si to tam tehdy užila. Zase jako vždy – samorost. A pěkně zvesela. Luboš mi tehdy řekl větu, která mi po více, než deseti letech, dnes v hájku vstoupila do hlavy a srdce: „cítím, že když tancuješ, jako bys tomu životu něco dávala…“( Řekl to po slovensky, ale já to tak přesně říct neumím).  Po pár letech Luboš umřel a jeho slova mě tam dnes v přírodě, v rytmu latino, prostoupila.

Najednou, jako bych si víc a víc uvědomovala, že člověk, aby byl šťastným, musí tomu životu opravdu něco dát. A pak může občas, někdy……. i brát. Nemůže čekat, že ho život prostě bude dělat šťastným a on proto sám nic neudělá. Pochopila jsem, že život miluje, když mu dá člověk svou radost. Například mu prostě jen tak…, třeba svým tancem někde v přírodě, poděkuje za muziku, která existuje a srdcem i tělem proznívá. Darem života je pak člověku ten přenádherný, svobodný a radostný pocit v srdci za to, že si jedinec čas od času dopřeje tu možnost být šťastným přesně v tom, co je mu blízký….., bez ohledu na to, co si o něm bude kdo myslet. (Co kdy třeba právě covid-doba přináší člověku možnost si uvědomit, že je třeba vymýšlet různé alternativy směrem k běžnýmu žití……a dojít k závěru, že svojí vlastní svobodu nemusíme za žádných okolností ztratit….., jen je potřeba malounko všechno přizpůsobit a hledat).

Během mý „exhibice“ za asistence Skipouška, jsem dostala dnes ještě jeden impuls k zamyšlení. Je na tom celým pro mě moc zajímavý to, že totálně koresponduje s výše uvedeným. Do písniček mi volá kamarádka Helča.

„Tak si představ, že mě dneska Maruška ukecala, abych s ní šla do latino-baru. Prej nemůže sedět doma na prdeli a čekat. Chce prostě chlapa, druhý dítě……( to víš, po čtyřicítce si už nemůže vybírat…..a každá baba si nevystačí jen s jedním dítětem).“

Přišlo mi to docela komický v tom, že já tam sjíždím disko-latino a Helča přijde s latino-barem. ( No jestli chce Maruška hledat taťku – po čtyřicítce – v latino-baru, kde těm chlápkům kouká z očí jen nezávaznej sexíček, bude to asi dost namáhavá a zbytečná robota. To jsem Helče hned na úvod řekla – a při myšlence na Marušku a její provolání směrem k Helče a životu – „JÁ CHCI LÁSKU“, mi hrálo do noty.

Zase je to o tom našem chtění. Furt po tom životu něco chceme.

Maruška zoufale chce lásku. Chce, aby jí život dal chlapa a lásku. Vééééélkou lásku. Chce to za každou cenu…., je plná lásky…… (tvrdí Helča). A jsme zase u života…..a u lásky.

Pochopila jsem, že když člověk nechová v srdci vlastní sebelásku – ( úctu sám k sobě, ke svýmu životu, tělu, svýmu prožívání, svým chybám i kladům…..), potřebuje „parazitovat“ na druhým, aby mu tu absenci sebeúcty a lásky nahradil. Obecně se, bohužel, tomu bohapustýmu parazitování na někom-  líbivě říká, že „chceme a toužíme po lásce“. Láska ale tady je pořád. Nikam neodchází. Lásku může člověk vidět v různých podobách –  a přitom je to pořád jedna a ta samá láska.

Možná, až Maruška přestane zběsile hledat lásku……, vyprdne se na to…….., uvolní se a přijde s Helčou na salsu do hájku……..a jen tak, bez tlaku……..poděkuje životu za tu chvíli, že je jí  prostě hezky na světě……, možná pak život sám kývne…….a toho chlapa svýho života, potká.

Moc bych to Marušce přála.

A tady je ten krásnej, letitej song nezapomenutelný sympaťačky Milagros – v podání Natalie Oreiro, která dnes v přírodě rozjela celý to moje „latííííno – zamyšlení“.

Natalia Oreiro – Cambio Dolor (Official Video) – YouTube

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama