Reklama
 
Blog | Beata Krusic

Barevná přání

Dnes jsem si zas mohla uvědomit, že všechno, co se děje, se dít má a člověk by se měl vždy okamžitě srovnat třeba se situací, kterou jeho mysl vyhodnotí jako nudnou, zbytečnou……, nebo zdánlivě nezajímavou, protože vždy, aniž by si to hned uvědomil, je v tom přínos, učení a jistej posun.  Milý na tom bejvá to, že takový situace kolikrát proudí skrze naše děti, který jsou našimi učiteli a kterým patří láskyplnej dík za náš komplexní rozvoj.

Když mi dnes bylo řečeno, že aktivita pro Izáka, sociální rehabilitace pro mládež s autismem, která je pro nás dost z ruky – hoďka cesty na sídliště Prahy 4, má úskalí v tom, že byť je Izy velmi samostatný, co se týče schopnosti cestovat a obecně má velmi rozvinutej smysl pro okamžitou orientaci v novým prostředí, přesto si organizace, která zajišťuje sociální služby, který jsme dost pracně dohledali, klade podmínku, aby i patnáctiletý dítě bylo rodičem přivedeno i odvedeno. Pro mě to znamená, že každý úterý pojedeme hoďku emhádéčkem tam, já se tam budu někde dvě hoďky kopat do zadku – a pak spolu zase pojedeme hoďku domů. No jooo, nó. Kejvla jsem na to, protože jsem vděčná, že jsme vůbec na něco takovýho narazili. Celkem rychle mě ale prvotní chmůry opustily, protože mi do vědomí zase vstoupil Eckhart Tolle a jeho učení o moci přítomnýho okamžiku. Díky Bohu, za toho chlapa. Začíná se zjevovat pokaždý, když mám tendenci hučet a nechtít to, co je. A zase měl pravdu. To dvouhodinový trčení v sídlišti mělo pro mě svůj důvod. Bylo to trčení o mně. I když pro Izáka😊.

Zjevilo se znova moje streetartový vábení, do duše spolu s tím vstoupil – mnou tolik ceněný Hip hop styl, subkultura, mající kořeny v americkým Bronxu…..a v mým vnímání jedna z největších didaktických záležitostí, vytvořených pro záchranu mladých, pomalu zaživa umírajících životů.

Za Hip hop kulturu, která tehdy v Bronxu vznikla jako záchranný, světlý bod pro mládež, potulující se po ulicích, žijící kriminalitou, drogou a postupnou totální lidskou devastací, bych dotyčnému Afroameričanovi, který za tím úžasným hiphopáckým nápadem stojí, z celýho srdce od rána do večera, děkovala. Vždyť je v podstatě zachránil a dal jim směr a smysl života. Hip hop zaštítil ty děti ulice a přinesl obrovskou naději. V podstatě tam tehdy, v Bronxu, vznikla taková – nízkoprahová záležitost, jak se dnes říká.

Zpočátku nudná dvouhodinovka rozjela mnohá zamyšlení. Procházím sídlištním podchodem – a vida, obec se tu postarala o milej, profesionální street art, v podobě krásně vyzdobených stěn v duchu akvárka. Barevný, fantazijní, vodní svět. Hned to do člověka dýchlo veselou náladu a probouzející se radost. Byla ve mně připravena půda pro výše zmíněný Hip hop, kterej zastřešuje i street art…. a do toho celýho kolotoče úvah o neobyčejný subkultuře, vstoupily do hlavy najednou děti.

Ádéháďáci. Děti a mládež, co se potýká se syndromem ADHD.

ADHD, to je neskutečně těžký a vážný téma, který patří do rukou zkušenýho psychiatra. To není o tom – jak se tak občas laicky provolává – stačilo by je pořádně zapřáhnout a jednu jim vrazit. To fakt ne! ADHD, syndrom hyperaktivity, to je rozsáhlá problematika. Spadají sem i poruchy chování, poruchy osobnosti, genetická zatížení i často i nevhodné sociální prostředí. A právě z důvodů prevence proti možným nežádoucím vlivům mezi dospívají mládeží, vznikají už delší dobu různá nízkoprahová centra, kam může přijít každý školou povinný mladý člověk, nesoucí si na zádech břemeno složitýho a osudovýho ADHD. (A zase mě napadá ten neobyčejnej frajer z Bronxu, kterej tam těm místním ádéháďákům svým hip hop nápadem, pomáhal žít. Ten počin je obrovskej. Je o lásce a naději. A to se cení).

Celá ta čekací dvouhodinovka byla vlastně malou, vzdělávací, sídlištní exkurzí i do mojí duše. Izák mě zase přivedl do světa – nejen autistických (aspergerovských) dětí, ale i do složitýho světa lidí s ADHD. V bohnický léčebně, odkud se Izy o víkendu vrátil, je těch dětí s ADHD asi nejvíc. A že je to opravdu oříšek, tohle onemocnění, tak to si uvědomují nejen hospitalizovaní, ale i samotní lékaři. U poruch osobnosti bývá práce a vynaložený úsilí mnohdy, bohužel, téměř zbytečný. Zakódovaný, většinou vrozený problém ve struktuře osobnosti, je prakticky neléčitelný. Samotná farmakoterapie není všemocná. (Dotýkám se této hlubinné otázky jen povrchně a určitě ne tak, jak si doopravdy zaslouží). Jen mě v tom sídlištním street artu  dnes ještě napadlo – v souvislosti s hip hopem, Městskou částí, ádéháďáky a nízkoprahovými centry….., zda by jednou z možných, pozitivně a především zajímavě laděných a motivujících činností – pod záštitou právě nízkoprahových center, nemohl být tzv. „akt barevnýho tvoření“ , v duchu street artu. Využití některých nevzhledných, betonových ploch, na které by se pod vedením dospělých pracovníků nízkoprahových center, malbou vyjadřovaly samy děti. (Samozřejmě primitivní sprejerský aktivity – nebrat)! 😊

Moje barevný přání je z tý představy částečně splněný.😊🦋

A tady jedna starší, úžasná- a svýho času velmi ceněná hip hop záležitost. Myslím, že ten náboj je nadčasový…..

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama